Skrze hřích přivedla svou dceru na tento svět, tak má i plné právo přetnout její mladý život. Mateřské objetí je ve skutečnosti hadí smyčkou. Jedovaté uštknutí přijde znenadání. Polibek čepele otevře ránu. Carrie krvácí. Ve skleněných očích má úžas i hrůzu. Myslela si, že nebezpečí na ní čeká jen tam venku, nikoliv doma, pod bezpečím střechy a dohledem matky. Té matky, která se teď nad ní sklání s nožem v ruce. Carrie je zahnána do kouta jako raněné zvíře, jež z posledních sil vzdoruje lovci. Je donucena použít moc. Nůž na odkapávači znenadání opustí své místo, proletí vzduchem, hladce pronikne dlaní a špička čepele se zakousne do dřevěných zárubní. Následují další ostré nástroje, jež samovolně opouštějí svá stanoviště v kuchyni a penetrují měkkou tkáň slábnoucí matky. Jako prokletá svatá ikona zůstane nakonec bezvládně viset ve vzduchu s tělem pokrytým krvavými ranami. Carrie se krčí a vyděšeně si prohlíží dílo zkázy.

Pero & kamera

Adaptace. Převod literárního díla do scénáře. Převod do podoby pohyblivých obrázků. Někdy doslovný, jindy plný kompromisů a nezřídka úplně zbytečný. Slučování neslučitelného? Toť otázka. Sotva film na počátku 20. století vznikl, už tu byly první pokusy o zhmotnění populárních literárních postav. Tedy snaha uchopit jednotlivé stránky a uvěznit je do rámečků filmového pásu. Nejvíce prostoru v tomto zbrusu novém experimentu dostával již od počátku horor, jelikož bezpečná forma strachu se dobře prodává a vzbuzuje v divácích intenzivní emoce. Všemožní bubáci se navíc nespoléhali na nějaká složitá filozofická moudra a hromady dialogů, ale výhradně na svůj vzhled, což bylo v dobách němého filmu nezbytné. Slavné monstrum spisovatelky Mary Shelley se své první filmové podoby dočkalo v roce 1910, formou krátkometrážní hříčky Frankenstein. Nebýt Brama Stokera, nikdy by nevznikl Upír Nosferatu (1922), skutečný milník ve vývoji kinematografie. Těch příkladů je opravdu přehršle.

Strach, nadpřirozeno, mystérium. To vše jsou zkrátka nesmírně cenné komodity, které budí zájem čtenářů i dychtivých diváků. Není pochyb o tom, že právě tohle konstatování je jedním z důvodů, proč se staly romány amerického spisovatele a uznávaného mistra hrůzy Stephena Kinga tolik oblíbenými. A rovněž není pochyb, že pečlivě vysoustružené vypravěčské postupy, práce s barvitě vykreslenými postavami a originální nápady stojí za skutečností, že jsou jeho knihy a povídky vděčným lákadlem pro filmová studia, scenáristy a režiséry.

Existuje vůbec nějaký další spisovatel, jehož díla by byla tak často adaptována pro potřeby filmového média? Můžeme se možná bavit o neustálé filmařské recyklaci jediné postavy, světa a mytologie, která ji obklopuje, jako v případě Sherlocka Holmese od sira Arthura Conana Doyla, ale nenapadá mě jiný autor, jehož rozmanité příběhy by se staly nepřehlédnutelnou živnou půdou pro více než padesátiletou historii filmového průmyslu. Tím narážím na další zajímavou věc. Na rozdíl od persony typu Agathy Christie, vyřčení jména Stephen King v našem povědomí většinou nevyvolá obraz konkrétní knihy či postavy. I když má jeho bohatá tvorba jednotící výrazové signifikátory, neopírá se o jediný ultimátní román. Právě široká paleta témat, srozumitelnost a kontinuální kvalita bez výrazných výkyvů je oním magickým zaklínadlem. Tím, co filmaře na jeho tvorbě tolik láká. Na druhou stranu je nutné bez obalu připustit, že z letité kopulace mezi psacím strojem a filmovou kamerou vzešla celá řada porůznu deformovaných dítek. Symbióza Kinga a kinematografie je značně komplikovaná i záludná a na rozdíl od jeho literární tvorby nese celou řadu zmetků či totálních braků, které jsou alespoň částečně vykoupeny úžasnými filmovými zážitky.

Stephen King je opravdový pojem. Globální fenomén, o kterém bezpečně slyšeli i ti, co do rukou v životě nevzali knihu. Kdo se holt vytrvale pohybuje v tak diametrálně odlišných světech, získává logicky příznivce hned na dvou frontách. Nefandíte psanému projevu a nebaví vás podněcovat vlastní fantazii? To nevadí, protože určitě znáte film Vykoupení z věznice Shawshank (1994). Pro spisovatele je spolupráce s filmovými studii velmi lukrativní záležitostí a zároveň výborným marketingovým nástrojem, který může dopomoci prodat hromadu knih nad rámec původních nákladů. Pravda. Častokrát jde o riskantní podnik a nemalý počet autorů nese nesmírně špatně, když nějaký neumětel s kamerou doslova vykastruje dílo, do něhož vložil stovky hodin práce. Avšak i v tomto případě platí, že špatná reklama je také reklama. Pokud je ale autorova hrdost nezlomná a touha riskovat nulová, nemusí se o svůj román a případnou ostudu strachovat. Od toho tu jsou bytelné štíty v podobě autorských práv a na míru zhotovených smluv mezi autorem a nakladatelstvím. King stojí úplně jinde. S prodejem autorských práv neměl nikdy problémy. V temných dobách jeho závislosti na omamných látkách šlo spíše o nouzový zdroj příjmu, ale daleko pádnějším důvodem je kinematografie samotná. Spisovatel je velkým filmovým fanouškem a rád se dívá, jak jeho fiktivní postavy ožívají a pobíhají na stříbrném plátně.

Než se pustíme do další kapitoly, dovolím si nejprve předestřít několik specifik k následujícímu textu. Rozhodně nejsem člověkem, co viděl každý film, seriál či televizní projekt založený na konkrétním díle Stephena Kinga. A už vůbec nejsem rekordmanem znajícím každou mistrovu stránku nebo strohou poznámku na papírovém ubrousku. Proto se na pozdějších řádcích zaměřím především na projekty známé (ať už povedené nebo ne), raritní, případně neprávem opomíjené. První část článku bude pokrývat hlavně sedmdesátá léta a prozkoumá dva významné filmové artefakty. Druhá část zabrousí do divokých let osmdesátých, kde se s filmy vzešlými z mistrových předloh opravdu roztrhl pytel. Závěrečná část si vezme na paškál přelom milénia, nahlédne do současnosti a samozřejmě nezapomene na zlatá devadesátá, která speciálně pro Kinga zlatá opravdu byla. Tento článek si vzal za cíl zmapovat dvě různé cesty, jejichž pojítkem je jediný člověk. Komplikované partnerství mistra slova s celou plejádou nejrůznějších fachmanů filmového průmyslu. Lunapark právě otevírá své brány a před strašidelným zámkem se začíná tvořit fronta. Tedy račte.

Přirozený talent

Jak známo, Stephen King pochází z Portlandu. Toto mimořádně lidnaté město leží v jižní části Maine, jednoho ze šesti států rozsáhlé oblasti Nové Anglie, která se táhne mezi New Yorkem a Kanadou. Příznivci jeho napínavých příběhů dobře vědí, s jakou vytrvalostí a kontinuitou svůj milovaný stát propaguje. Dodnes se kupodivu někteří lidé domnívají, že jméno světoznámého spisovatele je určitě nějaký umělecký pseudonym. Ochranná registrační známka, jakou si s sebou nese po většinu života. Připusťme, že v dávných dobách užíval skutečně tu a tam pseudonym ve tvaru Richard Bachman, ale jeho civilní jméno je opravdu stejné, jako na přebalu drtivé většiny knih. Pro pořádek, Stephen Edwin King se narodil 2. září roku 1947. Měl o dva roky staršího (nevlastního) bratra Davida V. Kinga, jež roku 2021 zemřel. Sotva Stephen oslavil druhé narozeniny, otec Donald rodinu opustil. Aby matka Nellie oba chlapce uživila, střídala různá zaměstnání a neváhala za lepšími příležitostmi cestovat, v důsledku čehož se neúplná rodina často stěhovala. Po okružní cestě zahrnující Indianu a Connecticut se Nellie vrátila zpět do Maine. Přesněji do malého města Durham. To bylo Stephenovi už jedenáct let.

Ale vraťme se o kousek zpět, abychom se mohli zaměřit na to podstatné. Ještě předtím, než se Stephen naučil číst a psát, zvládal vyprávět krátké smyšlené historky. U pětiletého dítěte možná nejde o zcela neobvyklou věc, ale Stephen vybočoval tím, že jeho mini příběhy měly začátek, nějaký vývoj a dokonce i srozumitelný konec. Taková dovednost se nedá zakoupit, ta musí být v člověku zakořeněná. Jakmile si další rok osvojil čtení a psaní, začal ve velkém konzumovat časopisy a pokročilou literaturu, které v tak útlém věku nemohl ani rozumět. Jak to zvládl tak rychle? Konkrétně dar psaní si oproti vrstevníkům osvojil s předstihem, jelikož jako každý správný americký kluk zbožňoval komiksy. Jednotlivé písmenka, slovíčka a celé věty z komiksových bublin přepisoval na čistý papír a ve snaze vychutnat si příběh se té změti čar snažil přijít na kloub. Někdy mu pomohl obrázek z panelu naznačující nějakou dynamickou činnost (rána pěstí s doprovodným „Bang!“) či nápověda od matky. Od pochopení slabik nabraly věci rychlý spád. Stephen začal bubliny v komiksech překrývat čistými papírovými výstřižky stejných tvarů a psát do nich vlastní věty. Každý upravený panel následně ukázal matce a ta jej zpravidla pobídla, aby zkusil být ještě kreativnější.

Za zásadní knihu v životě Stephena Kinga můžeme považovat dystopickou alegorii Pán Much (1954) od britského spisovatele Williama Goldinga. K té se dostal v osmi letech a její chmurný podtón dokázal v malém chlapci vzbudit významné pocity strachu, nejistoty, ale také uspokojení z nepředvídatelně se vyvíjející dějové linky. Později už také ve velkém hltal filmy všeho druhu, především ty se sci-fi tématikou a strašidelné jako třeba Psycho (1960), jemuž nejprve předcházela četba jen o rok starší románové předlohy. To vše jsou jasně rozpoznatelné aspekty, které utvářely Kingovy budoucí výrazové prostředky. V tomto rostoucím formativním řetězci nelze vynechat ani všeobjímající prostředí města Durham, přímého inspiračního zdroje pro fiktivní město Preacher’s Corners, které se vyskytuje v povídce Jerusalem’s Lot vydané jako součást sbírky povídek Noční směna (1978). To však poněkud předbíhám. Pro úplnost této krátké biografické části dodejme, že King od roku 1966 navštěvoval University of Maine, kde psal do školních novin a zaměřil se na obory angličtina a tvůrčí psaní. Roku 1970 promoval s bakalářským titulem a učitelským certifikátem v kapse.

Správná cesta

Dětské pohlcení komiksovou tvorbou u Kinga dlouhá léta přiživovalo touhu po vlastním hrdinovy, který by v uzavřeném světě obrázkových panelů bojoval s nejrůznějšími typy zla. Pozdější infikování kinematografií v něm zase podněcovalo myšlenky na dráhu filmového scenáristy. Během studiích však zjistil, že největší potěšení mu přináší klasická beletrie, tedy tvorba vlastních fikčních děl, která mu sice na sklonku šedesátých let ještě příliš nevydělávala, ale alespoň dokázala zužitkovat stále pracující fantasii. Roku 1967 prodává King svou první profesionální povídku The Glass Floor levnému pulpovému časopisu Startling Mystery Stories. Bylo mu devatenáct let, když svůj hororově laděný příběh dopsal. Tvůrčí psaní mu šlo skutečně od ruky. Následují další povídky pro obdobně laděné časopisy a zmiňované získání bakalářského titulu. 2. ledna 1971 se King ožení se svou životní láskou a začínající spisovatelkou Tabithou Spruce. Ve stejném roce získává i místo učitele angličtiny na Hampden Academy a stále rozvíjí své schopnosti skrze krátké povídky. Tou dobou se mu v hlavě zrodí námět na první regulérní knihu. Knihu, která v důsledku změní život nejen jemu, ale i jednomu americkému režisérovi.

Ošklivé káčátko

Nebylo to tak dávno, co Stephen King opustil prostředí školy a studentů. Vlastně se v něm z pozice kantora stále nacházel, jen už nebyl aktivní součástí každodenního boje o místo na výsluní. Té permanentní snahy zapadnout a udržet si pozici v kolektivu. Podivíni a samotáři to měli vždy těžší, jelikož vybočovali a jejich odlišnost se velmi často stávala ideálním terčem posměchu, jímž si slabší články uvnitř sociálních skupin upevňovaly tvrdě vydřené postavení a zároveň si tak kompenzovaly své vlastní mindráky. Šikana na školní půdě. Psychická i fyzická forma násilí adolescentů směřovaná vůči slabším, odlišným či duševně méně odolným jedincům. Co když se takový systematický teror obrátí vůči útočníkům? Co když se stane nebezpečnou vysoce hořlavou látkou, jež rozdmýchá dřímající sílu skrytou uvnitř jedné ztrápené duše? King si začal pohrávat s myšlenkou o zakřiknuté postavě, která tiše trpí uprostřed nepřátelského kolektivu. Na radu svého kamaráda se nakonec rozhodl pro ženskou hrdinku. Nad příběhem nejprve uvažoval v rovině další povídky určené pro pánský erotický časopis Cavaliera, ale posléze usoudil, že tahle forma mu tentokrát bude těsná. Nakonec dal fiktivní dívce jméno Carrie a začal psát.

Aniž by tušil, kam přesně bude příběhová linka směřovat, napsal výjev odehrávající se v dívčích sprchách. Menstruující šestnáctileté Carrie se ostatní vrstevnice posmívají, což u ní vzbuzuje stud, ale také šok, neboť příčinu krvácení nechápe: „Proč by to vlastně neměla chápat?“ ptal se spisovatel sám sebe. V té době mu představa veřejně menstruující dívky přišla jednak nechutná a zároveň se z pozice muže nedokázal emočně napojit na Carrie. Blbost. Necelé tři stránky textu letěly do koše. Manželka je však intuitivně vytáhla, text si přečetla a poradila manželovi, aby do dívky zkusil vložit část nějakého reálného předobrazu, který dobře zná. Tak se také stalo. Město Durham bylo po dlouhé generace domovem Náboženské společnosti přátel. Hnutí takzvaných kvakerů vzniklo v Anglii a patřilo k radikálnější odnoži protestantské církve. Právě zde spočívala první inspirace. King si z dětství dobře vzpomínal na jednu uzavřenou dívku absolutně pohlcenou fanatismem své mimořádně zbožné rodiny. Druhá inspirace se vázala k studijním létům. Konkrétně k holce z chudé rodiny, které se ve škole každý posmíval kvůli skromnému, často se opakujícímu šatstvu. Najednou to začalo dávat smysl.
Pro despoticky a nábožensky založenou matku je představa sexu natolik hříšná, že se svou dcerou Carrie o věcech jako je nechráněný pohlavní styk či menstruace vůbec nemluví. Není divu, že si Carrie nehodu ve sprše nedokáže vysvětlit. Otázku pomsty vůči svým školním tyranům nalezl King v populárním časopise Life, kde narazil na článek o telekinezi, tedy schopnosti pohybovat předměty pouhou silou vůle. V příběhu se tak začala spojovat témata, která tvoří základní stylistické rysy Kingovi tvorby. Třenice uvnitř různých sociálních skupin, jež vedou k neodvratnému, často destruktivnímu konfliktu a extrémní formy náboženství v ostrém protikladu k sci-fi prvkům. Sociálně izolovaná Carrie má schopnost telekineze od útlého dětství, ale prakticky ji nevyužívá a už vůbec ne k páchání násilí. Nicméně děsivé ponížení na školním plese, kdy jí na hlavě přistane nastražený kbelík s prasečí krví, ji donutí schopnosti použít a rozpoutat hotové inferno, na jehož konci leží desítky obětí. Zfanatizovaná matka své dceři následně přiznává, že k jejímu početí došlo během aktu znásilnění, které si však užívala. Schopnosti dcery jsou prý důsledkem hříchu, darem od samotného ďábla a proto musí být zabita. Zraněná Carrie své matce silou vůle zastaví srdce a v závěru se čtenář dozvídá, že po zemi chodí daleko více takto obdarovaných osob.

Poměrně útlá Carrie vyšla pod křídly New American Library 5. dubna 1974. Zlom, doslova zásadní zlom. Tradiční hororové prvky kombinované se sci-fi tématikou slavily u čtenářů úspěch, nehledě na zajímavé formální zpracování knihy, kde sice nechybí typický nezaujatý vypravěč, ale velká část děje je zprostředkována formou krátkých zpráv, zaznamenaných svědeckých výslechů či novinových výstřižků. Na doporučení nakladatele dal King svolení k případnému odkupu knižních práv. Toto moudré rozhodnutí jej následně posunulo na zcela novou životní úroveň.

Královna smrti

Netrvalo dlouho a do adaptace románu se pustila produkční společnost Red Bank Films s přislíbenou distribucí od United Artists. Do čela projektu byl dosazen režisér Brian De Palma, jedna z tváří nového Hollywoodu, významného období, kdy nastupující generace mladých talentovaných filmařů vnášela svěží vítr do zatuchlých tradic filmového natáčení. Newyorčan De Palma neměl zatím na kontě žádný pořádný hit, na rozdíl od svých souputníků typu Martina Scorseseho, Stevena Spielberga či Francise Forda Coppoly, ale nescházel mu vynikající styl, jaký si postupně osvojil nekonečným pozorováním snímků Alfreda Hitchcocka. Opomenout nelze ani jeho vrozenou slabost pro estetiku dlouhých záběrů bez jediného střihu. Tato technika jej uchvátila, jakmile poprvé uzřel úvodní záběr z noirové detektivky Dotek zla (1958) od Orsona Wellese. K filmovému projektu Carrie (1976) se tedy dostal mimořádně nadaný filmař s kupou nápadů. Výsledek měl od počátku korespondovat s knižní předlohou, ale pár nezbytných úprav si scénář z celkem logických důvodů nemohl odpustit.

Pominu ty menší a zaměřím se na ten největší, což je závěr knihy. Carrie uzavře východy tělocvičny, kde probíhal osudný ples a značnou část spolužáků i učitelů povraždí pomocí elektřiny a vody z hasicího systému. Její řádění se však přenese i na nemalou část města. Mohutné požáry, popadané budovy, zničené hydranty a čerpací stanice. Takovou apokalyptickou vizi si De Palma vlivem skromného rozpočtu a technických limitů opravdu nemohl dovolit. Teror se proto zúžil převážně na epicentrum potupy, což byl prostor tělocvičny rámovaný smějícím se davem. Velký důraz režisér kladl i na finální zúčtování s matkou, které je v knize naopak podáno spíše minimalisticky. Filmová Carrie v podání uhrančivé Sissy Spacek svou matku s pomocí různých ostrých předmětů doslova přibije ke zdi, čímž chtěl režisér zdůraznit zhoubný vliv náboženského fanatismu a graficky odkázat k mučednické smrti Svatého Šebestiána.

Gotické rodinné drama s nadpřirozenými prvky a jasně čitelnou strukturou filmů pro mládež dodnes platí za jeden z nejdůležitějších hororů sedmdesátých let. V té době neokoukané technické vychytávky, jako je vertikálně rozdělený obraz, kde každá strana nabízí pohled na jednu situaci z odlišných perspektiv. Časté zdůrazňování červené barvy jakožto symbolu hříchu i zkázy. Medově táhlé záběry, kterým dominuje šmírácký pohled do dívčích šaten, jenž má až pornografický nádech. De Palma po celou stopáž mistrně stupňuje doutnající napětí, aby vše dovedl do omračující koncovky, jejíž dopad v divácích zákonitě vzbuzuje protichůdné pocity oscilující mezi váhavým pochopením a totálním zhnusením nad aktem masové vraždy. Prasečí krví potřísněná Carrie v závěru odhazuje korunku královny plesu a pod účinky traumatické transformace se z ní naopak stává skutečná „Queen of Death“.

Vstříc další dekádě

V otázce prvního střetnutí Stephena Kinga a kinematografie můžeme naplno hovořit o učiněném vítězství na obou stranách. Román Carrie se neprodával špatně, ale teprve filmová inkarnace z něj učinila ukázkový bestseller. S rozpočtem necelých dvou milionů jich snímek nakonec vydělal třiatřicet. Šikovnou vábničkou se stal i doprovodný plakát lákající na příslib krvavého průběhu maturitního plesu. Na levé i pravé straně plakátu je jedna fotka. První zobrazuje Carrie krásnou a šťastnou. Na té druhé má šílený výraz ve tváři a je celá od krve. Zvědavé publikum se prostě musí dozvědět, co se stalo mezi tím. Provokativní horor nastartoval kariéru Briana De Palmy a úspěch knižní předlohy Kinga utvrdil v tom, aby se stal spisovatelem na volné noze. Prodej práv mu vynesl dvě stě tisíc dolarů. S dráhou učitele byl konec stejně jako s bydlením v karavanu. Stále rostoucí úspěch jako by se odrážel v jeho nezastavitelném grafomanství. Legendární horor Osvícení (1977), postapokalyptické fantasy Svědectví (1978), sci-fi thriller Mrtvá zóna (1979) atd. King na vysokých školách přednášel o hororové fikci a jejích proměnách, občas pro studenty uspořádal kurs tvůrčího psaní a neustále vymýšlel kostry pro své budoucí příběhy. Na sklonku sedmdesátých let si už nesl označení spisovatele, který oživil zájem o hororovou literaturu a učinil z ní opět mainstream.

Oko filmového architekta

Intelektuál, vizionář, fotograf, šachista, scenárista a režisér Stanley Kubrick ke knihám vždy přistupoval jako filmař. Literární dílo má sloužit kinematografii a nikdy ne naopak. Tímto pravidlem se řídil při každé adaptaci a byl to právě režisérův neortodoxní tvůrčí přístup, který Kingovi přinesl řadu bezesných nocí. Sugestivní vzpomínky na mrazivý hororový román Osvícení mě provázejí dodnes, stejně jako nezapomenutelné zážitky na jeho filmovou podobu, ke které jsem se však dostal mnohem později. Ono se vlastně není čemu divit. Obě verze přináší značně odlišný zážitek, přičemž společným jmenovatelem zůstává všeobjímající pocit strachu a do kostí zalézajícího chladu. Z celého zástupu filmů vzniklých na základě Kingovy tvorby je předešlá Carrie běžně označována jako nejlépe zpracovaná adaptace, jelikož se od knižní předlohy neliší v zásadních aspektech. Naproti tomu Osvícení (1980) je geniální ukázkou toho, jak má vypadat svérázné uchopení literárního díla. Vyzdvihnout to podstatné, odstranit prvky, které si s kamerou nerozumí a naopak přidat řadu vlastních nápadů i myšlenek, díky nimž film obstojí sám o sobě.

Kubrick rozhodně neplánoval točit horor. Jeho záměrem bylo v první řadě najít způsob jak spojit náročnou filmařinu s komerčním potenciálem. Šlo o to, že jeho předchozí historický epos Barry Lyndon (1975) sklízel uznání kritiků za vysokou uměleckou a technickou úroveň, ale u běžných diváků již takový úžas nevyvolal, což pochopitelně vedlo ke skromnějším tržbám. Kubrick chtěl tedy něco, čím by ukojil své umělecké tužby a zároveň naplnil kapsy investorů. Chvilku koketoval s komedií, jelikož ta u obecenstva fungovala v každé době. Teprve když zaregistroval masivní úspěch nízkorozpočtového snímku Halloween (1978), rozhodl se dát přednost hororovému žánru. Následovala rutina s nekonečnou četbou hororových knih, které však režisér po několika stránkách znechuceně odhazoval. Četl neustále. V kanceláři, doma, na zahradě či na zadním sedadle svého vozu. Asistenti mu nosili další a další komíny románů od rozličných autorů, ale šéf se do ničeho nedokázal zakousnout. Pak to přišlo. Jednoho dne zůstala na jeho stolku v kanceláři ležet tlustá kniha. Kubrick hleděl z okna, pokuřoval a asistentka, která mu nesla kávu, si všimla, že záložka sahá daleko za polovinu knihy.

Příběh spisovatele Jacka Torrance, abstinujícího alkoholika, který se v klikatých chodbách horského hotelu Overlook setká se zlými duchařskými silami, Kubricka zaujal svým přesahem. Hororová rovina tu byla stejně důležitá jako rodinné drama. Příběh se často vracel do minulosti postav a odhaloval jejich alkoholické excesy, napjatý manželský vztah i násilí uvnitř domácnosti. Kubrick ale tak daleko zacházet nechtěl. Spíše ho fascinovalo precizní odkrývání jednotlivých rysů lidské osobnosti. Tedy od těch vřelých a láskyplných, až po ty zlověstné. Právě způsob, jakým se Jackovo násilné já propojí s vyloženě zlou minulostí hotelu, se stal výchozím bodem, od něhož se filmař odrazil. Žádné retrospektivní vsuvky, ale pouze prostředí hotelu izolované od zbytku světa. S ohledem na rozpočet a minimalizaci speciálních efektů Kubrick zavrhl i pasáže s oživlými keři ve tvaru zvířat, které v knize zdobí venkovní exteriéry poblíž hotelu, dokud se nepromění ve smrtelné nebezpečí. Režisér raději vsadil na alternativu v podobě zeleného bludiště.

Ačkoliv měl Kubrick v rukávu celou řadu záložních jmen, od počátku chtěl do hlavní role obsadit Jacka Nicholsona, čímž vlastně započal zákopovou válku se Stephenem Kingem. Spisovatel si v osobě Jacka Torrance představoval někoho nenápadného a méně výrazného, aby působil přechod do hlubin šílenství uvěřitelněji. Spousta výrazných změn, jaké dvojice Kubrick a spisovatelka Diane Johnson provedla během převodu knihy pro potřeby filmového scénáře, pak byla dalším olejem do ohně. Kubrick si však do své vize nenechal mluvit. Natáčení snímku Osvícení probíhalo téměř celé v anglických Elstree Studios, přičemž exteriérové záběry byly pořízeny na skutečných místech. Kubrick jako obvykle pracoval s malým štábem složeným z lidí, kterým absolutně věřil. Díky úspoře na lidské síle, vlastnímu financování (částečnému) a skromnější produkci si během tvůrčího procesu mohl dovolit své oblíbené opakování stále stejných záběrů, které nezřídka vedlo k psychickému i fyzickému vyčerpání herců. Především herečka Shelley Duvall, filmová manželka Jacka Torrance, měla do konce života o čem vyprávět. Osvícení na několika místech využívá i tehdy velmi drahé a především inovativní zařízení steadicam pro tvorbu dynamických vzdušných záběrů.

Osvícení v divácích rezonuje dodnes. Stanley Kubrick natočil vskutku ďábelskou hádanku. Kompozičně složité nájezdy kamer jsou precizní stejně jako samotný scénář. Dlouhé chodby hotelu a časté užívání zrcadel pro optické zvětšení prostoru je zcela záměrné. Kubrick chtěl diváky zmást nejen příběhem, ale i hotelem samotným. Chtěl je zatáhnout do složité změti chodeb a sněhem zavátých bludišť, které odrážejí zbloudilou mysl propadající šílenství. Film si neustále pohrává s naší důvěrou, jelikož skrze optiku čtyř hlavních postav zpochybňuje spolehlivost viděného. Do poslední chvíle tedy není jasné, jak moc jsou zobrazené události zkreslené. Díky zásadním odlišnostem oproti knižní předloze, vyvolal film v době uvedení řadu spekulací o jeho pravém významu, skryté symbolice a nejednoznačnému vyústění. Děj románu Osvícení se neskrývá v zákrutech zlomyslných hádanek, kdežto Kubrickův film je jeden velký rébus.
King se přes radikální změny a absolutní podřízení filmovému médiu nedokázal nikdy přenést a určitě je dobré objektivně zmínit, že ani kritika vlastně netušila, jak s filmem naložit. Časová prověrka však bezpečně stojí na straně režijního perfekcionisty. Filmové Osvícení patří mezi nejlepší a nejdůležitější zástupce hororového žánru. Stalo se klasikou. Absolutní klasikou.